Samozřejmě bychom museli začít úplným základem u telefonu úplně prvního. Ne tedy mobilního, ale klasického pevného. A vůbec bychom si museli říci něco o začátcích pokusů přenosu hlasu na velkou vzdálenost. Zprávy jako takové se předávaly různě, pomocí vlaje, kouře nebo cvičených holubů. Ovšem přenést hlas? To přece nejde.  

Jak nám historie ukázala, jde to. Ovšem cesta k našim dnešním mobilním přístrojům nebyla rychlá a už vůbec ne jednoduchá. Ovšem nemůžeme to rozebírat do detailu, takže, jdeme na to.  

Není zcela jisté, kde je pravda v původním vynálezci. Podíváme se na oba a budeme mít čisté svědomí. Tím první je pan Bell a o tom jsme se učili ve škole, takže o něm víme. Ten druhý prý však vynalezl telefon ještě dříve. Byl to italský vynálezce Antonio Meucci (Antonio Santi Giuseppe Meucci), a údajně se tak mělo stát již v roce tisíc osm set čtyřicet devět. Ale zda je tomu tak, po tom pátrat nebudeme. Bereme jako fakt, že první přístroj byl zde a pak už se jen vyvíjel a to tak, až se dospělo k prvnímu přenosnému aparátu. Ten se dnešním přístrojům rozhodně nepodobal. Byla to krabice, která byla vlastně zdrojem a sluchátko s mikrofonem k ní bylo připoutáno kabelem. Nevím, zda byste chtělo takový přístroj. Ale máme zde zase fakt, že se dal přenášet, ergo kladívko, byl mobilní. Ovšem jeho váha kolem čtyř kilogramů hovořila jasně.  

Pak přišla převratná doba mobilů klasických, tedy do ruky, ve které jste třímali v ruce vlastně zdroj, sluchátko, mikrofon, a to vše do váhy hodně pod kilogram. To už byl mobil se vším všudy. A když se k němu časem přidal displej, byli jsme jako lidstvo doma. Ty první byly jen řádkové a černobílé, tak na psaní zpráv a jméno volajícího, ale byly zde a rozjely velký obrat k barevným displejům a to takovým, na kterých nyní není problém podívat se na barevný film, nebo si zahrát nějakou hru.